S pevnou vůlí nejdál dojdeš

Mohla bych napsat, že základ každého spokojeného člověka je stabilní rodina. I když v mém případě je rodina skvělá a mnohdy i nadevše, pořád je důležité, aby si člověk našel motivaci, sílu, odhodlání, ale i klid sám v sobě. Jít do přírody, poslouchat hudbu, zacvičit si nebo taky zajít někam na kafe a popovídat si s přáteli, pokud to zrovna nekazí nějaký ten virus. Nesmíme zapomenout také na něco dobrého k snědku, třeba čokoládový dortík:-)

Na své cestě za spokojeným životem čelím mnoha překážkám, určitě jako každý. Jednou z nich je a bude pevná vůle. Kupodivu při studiu jsem jí měla dostatek, ale kámen úrazu přišel, když jsem se rozhodla, že konečně začnu dělat něco s věčně zatuhlým krkem a bolavými bedry. Nikdy jsem nesportovala, a tak nebylo lehké ze dne na den začít cvičit a vytrvat. Přeci jen si sednout na gauč a otevřít knihu bylo jednodušší.

Jak všechny ty nástrahy a pokušení, které nás svádí z cesty za svým cílem tedy překonat? Co mě osobně vůbec nutilo a motivovalo jít dál?

Věděla jsem, že se nechci potit v posilovně, ani se zapojit do žádných kolektivních sportů, a tak jsem po dlouhém brouzdání po internetu objevila jógu pro začátečníky. Rozhodla jsem se, že začnu pomalu a zadarmo na YouTube. Jen tak zlehka dvacet minut dvakrát týdně. Záhy jsem zjistila, že mi to vůbec nejde. Copak jsem snad úplně neschopná, nehybná a neohebná?

Čas plynul a já nepřestávala přemýšlet, jak je to krásné, když člověk cvičí a tak nějak se o sebe stará. Po pár týdnech jsem se k tomu vrátila, tentokrát natvrdo. Alespoň půl hodiny každý druhý den. Pokud se naskytne čas nebo bude nálada, klidně častěji. Zpočátku to byl děs a hrůza, měla jsem ze sebe strašný pocit, že to nedokážu a cvičit přestanu.

Jak dny ubíhaly, zjistila jsem, že dávám konečky prstů pořád víc a víc na zem, že mám záda rovnější a rovnější, nic mě nebolí a i zatuhlý krk je pryč. Je to možná klišé, ale překonat první dva týdny je opravdu nejhorší, přesně jak všichni říkají. Karimatku z rodinných dovolených z dětství jsem pomalu nahradila jóga podložkou, z nejlehčích cviků a videí jsem se přesunula na těžší a moje sebevědomí ohledně sebe sama rostlo.

Dnes je to víc než čtyři roky a já cvičím, jak se mi chce. Nejsem žádná jogínka, která stojí půl hodiny na hlavě, ale cvičím. A tolik mě to baví. Měsíc každý den, dva měsíce dvakrát týdně a měsíc téměř vůbec. Jasně že po měsíci nic nedělání se člověk musí vrátit zase o pár malých krůčků zpět. To ale není nic proti tomu, jak to bylo na začátku, jak s pohyblivostí a ohebností, tak se sebevědomím a motivací vytrvat.

Ráda bych vás popostrčila na té vaší cestě. První krok už máte za sebou, a to rozhodnutí ke změně. Teď už stačí jen vytrvat. Začněte pomalými kroky. Každý den tomu věnujte jen pár minut a uvidíte, že brzy nastanou pokroky. Možná budou zpočátku malé, ale budou tam.

Na závěr jeden malý tip ode mě. Pokud to ze začátku opravdu půjde těžko, najděte si něco, čím se odměníte. Nějakou maličkost, která vám dělá radost. Protože najít si čas třeba na takový čokoládový dortík je nezbytnou součástí celé té cesty.