Můj příběh

Mám za sebou několik let učení na základní škole, v jazykovkách i na soukromých hodinách. Nyní jsem maminka na plný úvazek, ale přesto si žáci i studenti za mnou najdou cestu. Já se tak dále realizuji, předávám své znalosti a nacházím nové a nové cesty a způsoby, jak své žáky posunout dál a zároveň je neunudit. Odměnou je společně strávený čas s lidmi, kteří se chtějí učit. Jsme si vzájemně inspirací. Někdy jsme na společné cestě několik let a vznikají tak i nová přátelství.

Takové naplnění jsem ale necítila vždy. Není to zas tak dávno, kdy jsem si říkala: „Já a učitelka? To nikdy!“

Jako dítě jsem si hrála na paní učitelku, tvořila jsem si třídní knihy, žákovské a zapisovala známky. Škola mě bavila. Postupem času se zájmy změnily a moje kroky vedly na obchodní akademii. Tam mě chytla angličtina a ruština a já šla dál studovat cizí jazyky pro komerční praxi. Byl to jen bakalářský obor a já chtěla být magistra. Tak jsem nastoupila na pedagogickou fakultu a mě to vrátilo k myšlence učitelování.

Už po pár týdnech studia přišlo velké zklamání. Vůbec to nebylo podle mých představ. Neuvěřitelně mě nebavilo tvořit přípravy imaginárních hodin. Odhodlala jsem se, že to 2 roky vydržím, studium dokončím a pak už s učitelováním nebudu mít nikdy nic společného.

Při studiu jsem si potřebovala přivydělat, tak jsem začala učit v jazykové škole a dávala soukromé hodiny. Říkala jsem si: „Anglicky přeci umím, to bude hračka.“ Opak byl pravdou. Čekala jsem, že budu učit to, co mi řeknou, že budu prostě vést kurz s předem daným obsahem. Místo toho jsem se musela postavit před skupinu dospělých s různými úrovněmi znalostí a odlišnými potřebami. Na každou odučenou hodinu jsem se připravovala hodiny tři. Finanční odměna se tedy rozhodně nerovnala vynaloženému úsilí.

A já z toho všeho cítila akorát tak frustraci. Byla jsem bez zkušeností a nevěděla jsem, jak výuku uchopit. Tolik jsem se snažila a s výsledkem jsem nebyla spokojená. Ani moji studenti nebyli nijak zvlášť nadšení. Byla jsem ze sebe zklamaná.

Naštěstí jsem byla vždycky dost vytrvalá a postupem času jsem metodou pokus omyl přicházela na to, co funguje a co ne. V kurzech a na soukromých lekcích jsem začala získávat svoje první učitelské zkušenosti. Časem to bylo lepší, ale pořád mě to nepřesvědčilo se pustit na dráhu paní učitelky. Ani první pokusy na základce při praxích mi nijak zvlášť nepřidaly. Stoupnout si před třídu plnou puberťáků bylo zas něco úplně jiného.

Rozhodla jsem se, že po škole budu hledat práci v oblasti mezinárodních firem na pozicích typu asistentka a využívat znalosti cizích jazyků tam. Obešla jsem bezpočet pohovorů a absolvovala nejrůznější přijímací řízení. Už ani nevím, kolikrát jsem se dostala do finále, kdy si zaměstnavatel vybíral mezi mnou a druhým kandidátem. Verdikt zněl vždycky jasně: „Nemáte žádnou praxi v oboru.“ nebo „Vy nebydlíte v Praze a my potřebujeme někoho časově flexibilního.“

Takhle to šlo několik měsíců, až se ozvala paní ředitelka základní školy, kterou jsem sama kdysi navštěvovala s tím, že hledají záskok za angličtináře na pár měsíců. Řekla jsem si, že stejně nemám nic jiného a že tedy vypomůžu. A tady přišel ten největší zlom. Tentokrát mě to začalo opravdu bavit. Brala jsem to s větší lehkostí a nadhledem, vždyť to bylo jen na chvíli, tak nebylo potřeba se stresovat. Měla jsem pocit, že nemusím na sebe klást tak velké nároky a být za každou cenu perfektní.

Začala jsem si postupně osahávat a osvojovat různé metody, zkoušela jsem různé nápady, jak výuku ozvláštnit, aby to nebylo jen tupé zírání do učebnice a vyplňování jednoho cvičení za druhým. Přicházely první pocity, že takhle by to mohlo fungovat. Díky odezvám dětí, že zažily jednu z nejlepších hodin angličtiny, jsem si byla čím dál tím jistější v tom, co dělám.

Dnes už vím, že nějaký ten dril a trénink má také své místo při studiu cizích jazyků, ale vždy je důležité se u toho nenudit, jednoduše dělat věci hravou a zábavnou formou. Přinést do výuky kus sebe, nadchnout žáky a zajímat se o ně a jejich zájmy, ukázat jim, že se u učení taky můžou bavit. To je ten klíč k tomu, aby studium jazyka nebyla otrava a konečně přinášelo kýžené výsledky.